Děvčatský kroj

Šátek "vídňák"

Vídeňský, neboli lipský šátek. Dnes o něm hovoříme jako o „turečáku“. Tvořil pokrývku hlavy. Používal

se místní úvaz. Je zachycený na f

otografiích a částečně popsaný paní Pelikánovou z Horní Branky, jejíž maminka knínickým děvčatům šátek na slavnosti vázala.

Rukávce

Košilka z bílého plátna s krátkými nabranými rukávy. U krku je lemována krajkou ušitou do asi 1cm vysokého stojáčku. Rukávce zdobí bílá dírková výšivka (Madeira), lemované krajkou šíře 5–8 cm. Krajka je bílá, z nelesklého materiálu.

Kordulka

Přiléhavá vesta se šůsky, zdobená nášivkami, aplikací. Výstřih je hranatého tvaru, ve spodní části se mírně zužuje. Dozdoboval se šátkem “střapčákem” nebo růžičkou. Zapínání kordulky je na háčky. Ozdobu tvoří 2 řady knoflíčků, mezi nimiž se šněrovala mašle, nahoře ozdobně zavázaná s konci volně spuštěnými. Knoflíčky jsou mírně sbíhavé do tvaru V. Další ozdobu na přední části tvoří aplikace. Zadní část zdobily barevně odlišné lemovky, nebo drobné nášivky ve švech a lemovky nebo aplikace (pošivky) po obvodu. Vyšívání se na kordulkách neobjevuje. Materiálem je samet nebo pevný atlas - hedvábí + podšívkové plátno.7) Hist. fotografie z M. Knínic, Jinačovic, Kuřimi, Lelekovic,…, informace od knínických pamětnic paní Pelikánové, M. Helánové ze schůzky r. 1999, paní D. Kudláčkové… Barvy kordulky byly černá, tmavě modrá, vínově červená, krémová, hnědá… Pošivka byla bílá, světle barevná, mohla být i více barevná (až 3 různé barvy + bílá ). Nášivky pokoveného vzhledu (stříbrná, zlatá) se nepoužívaly.

Střapčák

Hedvábný třásňový šátek s továrně vytkávaným vzorem, ručně dovyšívaný zlatou nití i dalšími barvami (originál v č. 42 u Helánů). Sloužil jako sváteční ozdobný doplněk ke kordulce a kabátku. Cípy byly zasunuty za okraje výstřihu, třásně dekorativně spuštěny. Zmínku o tomto šátku najdeme i v knize knínického spisovatele Josefa Večeři „Košaři“, vydané roku 1880. Barvy: červená, béžová i jiné, tak, aby ladil k ostatním částem kroje. V chladnějším období se nosil „tibeťák“ nebo „vlňák“. Ten však kryl i hlavu a paže, nebo jen ramena či sukni.

Kabátek "darebník"

Je popsaný v části "vdané ženy". Oblékal se v chladnějším období, nebo jiné varianty svrchních kabátků.

Sukně

Nahoře byla ušitá “do tunýlku”, jímž se protáhla šňůra pro upevnění v pase. Vpravo nahoře ve švu byla někdy kapsa (foto modrá sukně z Kuřimi). Na šňůrce byla sukně řasená volně, a to v zadní části a po bocích. Vpředu se nosila vyhlazená. Její délka byla nad kotníky. Spodní okraj je zpevněný podšívkovým plátnem v šíři asi 15 cm (viz foto). Z rubu se i podšívala ("škrupkou", organdi), aby byla tužší a lépe držela tvar určený horní spodničkou (vlnky, varhánky), do které se nechávala naležet. Zhruba ve stejné vzdálenosti jako je šířka podšívkového plátna (15 cm) sukni zdobí 2 sámky, nebo 2 našité proužky krajky či plátna odlišné barvy. Porty či aplikace pokoveného vzhledu se tenkrát nepoužívaly. Pod spodním okrajem sukně se nechávala asi 1 cm vyčnívat krajka horní spodničky. Materiál: satén nebo nelesklá varianta z plátna, ta se lépe hodí k barevně květované zástěře (foto Marie Helánová). Barvy: pastelové (velmi světlé) odstíny nebo: vínově červená, švestkově modrá, tmavě zelená (viz orig. v č. 42), bílá byla slavnostní, nosila se v neděli do kostela. Jasně červená se v regionu nepoužívala.

“Fěrtoch“ – Zástěra

Zástěr se používaly 3 varianty:

  1. Bílá plátěná lemovaná krajkou šíře až 8 cm, nebo vyšitá dírkovou výšivkou v šíři asi 40 cm (Madeira).
  2. Tmavá barevně květovaná drobným vzorem – (viz. foto M. Helánové) materiál vzhledem odpovídajíci brokátu, nebo z materiálu “karton“ – drobným vzorem potištěné plátno. K variantě č. 2 se hodí nelesklá sukně.
  3. Barevný satén – pastelové (světlé) odstíny. Rámcově je zástěra obdélníkového tvaru, v rozích však může být i rádius (viz foto Marie Helánové), obvodová krajka se zde neřasí. Zástěra je všitá do pásku se třemi sámky po pravé i levé straně, v břišní části je hladká. Pásek tvoří mašle ze stejného materiálu. Její konce jsou spuštěny vzadu rovnoběžně z pod šůsků přes sukni až k jejímu okraji jako zdobný prvek. Zástěra se nosila na šířku dlaně nad spodním okrajem sukně. Ke společnému vystupování (stárky o hodech,…) se volily společné kombinace sukně a zástěry

Kapesník

Bílý ozdobný, nosil se na levé straně. Při tanci chránil (v pravé ruce tanečníka) materiál kordulky před opotřebením. Spodnice Nabrání sukní v Knínicích nebylo přehnaně velké, minimálně však se nosily 3 kusy. Spodnice udávaly tvar sukně. Veškerý jejich objem se soustředil vzadu a po bocích, vepředu byly vyhlazené. Viz Ošetřování a úprava kroje níže. Boty Černé šněrovací nad kotníky, s vyšším podpatkem. Oblékaly se punčochy černé barvy. Jednotlivé části kroje byly navzájem barevně sladěny, aby kroj působil harmonickým dojmem. Ve skupině pak užití a kombinace barev na jednotlivých krojích vytvářejí ucelený ráz.

Úprava vlasů

Svobodné i vdané se česaly na cestičku, splétaly vlasy do dvou copů, které na konci spolu svázaly a ovíjely kolem hlavy (tato úprava se dnes pod šátek nahrazuje věnečkem z textilie).Na hlavu si uvázaly šáteček či na něj ještě vídeňský šátek (turečák) - ten se nosil ke kabátku.8)

Ošetřování a úprava kroje

Velké nároky na zručnost ženy kladlo škrobení a žehlení sukní - spodnic. Naškrobená látka zůstávala déle čistá a v létě byla příjemná, protože chladila. Nedělní bílé sukně se praly obvykle dvakrát do roka před hody. Škrobily se za syrova, tj.: ve studené vodě se rozpustil škrob s boraxem (toho asi polovina škrobu), sukně se do nich namočily a nechaly třeba do rána. Varhánky se tvořily rukama při žehlení. Nebo se sukně vyžehlily, pověsily do sklepa, aby zvlhly a pak teprve varhánkovaly. Nesměly se žehlit bezprostředně před nošením, protože by se "rozkřídlily", a proto se nechávaly naležet. Hedvábná svrchní sukně se několik dní před oblečením poskládala do záhybů bezprostředně předcházející sukně (pozn. spodnice) a oblékla pak zároveň s ní. Vyžehlená sukně se skládala na šířku předního rovného dílu a dvakrát převázala tkanicí. Když bylo v rodině více žen, bylo těžké najít v domě pro škrobené sukně místo k uložení, třicet sukní v rodině bylo minimum, protože každá měla v zásobě 6 bílých a 10 ostatních sukní. Hedvábné sukně a zástěry se pro uskladnění vypouštěly ze záhybů a pečlivě zavíjely do papíru.9)

 9) M. Ludvíková, - - , s. 21, 22