Život kroje na brněnsku,
- přechod ke kyjovskému kroji.
Moravské Knínice 1890
Lidový kroj procházel za svého života vývojem a proměnami. Za vrcholové stádium v tomto vývoji je považováno období let 1830 - 1880. Za období zániku I. světová válka.
Pro místní určení kroje jsou charakteristické zejména jeho svrchní součásti – kordulka, kabátek.
Módní vlivy, které se do těchto součástí z předchozích období promítly, jsou baroko na ženské kordulce, mužská střihem odpovídá linii rokokové módy(1).
Na rozdíl od oblečení dalších stavů (šlechty, měšťanů a částečně řemeslníků), se do kroje však promítá i vliv okolního prostředí, pracovních a přírodních podmínek.
Zejména však jde o souhrn součástí vytvořený a přijatý kolektivem.
Tento souhrn pak vytváří normu pro veškeré, zejména zemědělské, obyvatelstvo. Jakkoliv byly uvnitř kolektivu silné sociální rozdíly, přece základní střih, výběr materiálu i sestava a způsob vyjadřování mimořádných příležitostí byl stejný. Rozdíl se vyjadřoval větším počtem stejných kusů, méně byl v materiálu.
Podstatným pramenem etnografů jsou pozůstalostní soupisy vrchnostenských archivů. Ty ukazují, že nejbohatší bylo vše u novomanželek, s postupem času se pak rozdíly stírají a soupisy u starých lidí (výměnkářů) jsou u všech stejně chudé(2).
Zatímco tedy oblečení stavů šlechty, honorace a měšťanů odpovídá soudobému středoevropskému módnímu stylu, oblečení venkovanů si vytváří svůj specifický ráz.
1)Miroslava Ludvíková, Kroj brněnského venkova, Brno 1981, s. 5, 32, 24
2)M. Ludvíková, Kroj brněnského venkova, s. 11, 48
Zánik kroje na brněnsku
Moravské Knínice patří k národopisné oblasti označované od počátku 20. století jako Brněnsko.3) Blízkost velkého města ovlivňovala tradiční řád venkovského života a s rozvojem průmyslu od poloviny 18. století přispívala k zániku těch projevů lidové kultury, pro něž nebylo v nových ekonomických, politických a společenských podmínkách místo.
Nejprůkazněji je to vidět na lidovém oděvu. Výzkum, který v letech 1950 - 1956 prováděla Miroslava Ludvíková, etnografka Moravského zemského muzea, prokázal, že velmi rychle po zrušení poddanství v roce 1848 zanikl mužský kroj, neboť muži dávali přednost práci v továrnách před prací na polích: "Mužský kroj...vyhovuje svou střízlivostí a funkčností zemědělské a povoznické práci. Je ovšem otázka, zda platí i pro dělníky v továrnách.
Pracovní přechod ze zemědělského a vesnického kolektivu nutně vede k odložení kroje. Na městském pracovišti je venkovan ve své
m oblečení nevhodně nápadný, spokojí se s levnějším a lehčím továrním materiálem na oblečení, protože při práci není vystaven rozmarům počasí."
Tomuto trendu se přizpůsobili také sedláci, takže koncem 19. století tvořil jejich sváteční oblečení černý oblek, bílá košile bez vázanky, vysoké boty a klobouk. Až do poloviny 20. století byl člověk pokládán za slušně oblečeného jen s pokrývkou na hlavě.
Ženy byly více vystaveny tlaku vesnického kolektivu, proto si kroj (pro každodenní nošení) podržely déle. K delšímu udržení ženského kroje přispěly také ženy, které prodávaly zemědělské produkty na brněnských tržištích a "mlíčařky" - prodavačky mléka, pro něž byl kroj jakýmsi vývěsním štítem.
Ženský kroj začal zanikat po první světové válce, po níž "selská vrstva a zaměstnání v zemědělství přestává být pro vesnici rozhodující". Za války se spotřebovalo, co bylo a nové oblečení se pořizovalo jiné, nepodléhalo již tolik kolektivnímu diktátu, spíše finančním možnostem nositelky a jejímu ovlivnění dobovou módou. Přesto zejména starší generace ještě kroj nosila.4)
Obr. 2, Marie Helánová z č. 3, asi 1910
Svéráz
Před první světovou válkou zažívá své poslední období také knínický slavno-
stní kroj nošený svobodnými děvčaty. Na fotografiích jej můžeme zahlédnout ještě v roce 1918 (str. 2), v té době nastupuje takzvaný svéráz, což byl produkt vlastenecky zaměřeného hnutí, nově sílícího ve třicátých létech 20. století. Produktem svérázu bylo oblečení inspirované domácími lidovými oděvními součástkami a slovanským historickým oděvem.5)
Z této doby také pocházejí vzpomínky našich hlavních informátorek, paní Pelikánové a paní Miloslavy Helánové i většina našich nejstarších krojových fotografií. Tato generace však ještě přicházela do kontaktu s lidmi, kteří původní kroj nosili nebo hopamatují. Produktem svérázu byla zřejmě také bílá barevně květovaná kašmírová zástěra, která je u nás v tomto období typická (viz. fotografie a dochovaný originál v č. 113 u Pleskačů), dále pak kordulka do pasu a nařasený ležatý límec kolem výstřihu - "krézl". Mašle v pase nazývaná "povijan" se nosila konci spuštěná vepředu přes zástěru, což se přeneslo i do dalších variant kroje po
II. světové válce (v té době již kyjovský).
Kromě svérázu se v Knínicích po I. světové válce objevují také kroje piešťanské (v Knínicích byly 4 kusy) a kyjovské. Taky vázání tureckého šátku se zjednodušuje na uzel vzadu a dva volně spuštěné cípy, takže na fotografii z roku 1929 (pořízené při slavnosti dožínek, kterých se účastní ministr zemědělství) vidíme s knínickým úvazem již jen jednu starší ženu (zcela vpravo). 
Dožinky 1929 (přítomen ministr zemědělství)
Muži tou dobou nosí na lidové slavnosti stále původní kroje, ale v roce 1937 je mění na hody za vlčnovské, které se v Knínicích s pomlkami užívaly až do roku 1996. Přesto na dožínky se mužské "průsleky" používaly ještě koncem 50. let 20. století (obr. 4).
Mezi ženami se uchytil kyjovský kroj a přetrval do roku 1998.
V roce 1996 začíná v Moravských Knínicích proces obnovy původního knínického kroje.
3) Richard Jeřábek, Etnické a etnografické skupiny a oblasti, in: Lidová kultura na Moravě, Vlastivěda moravská. Nová řada, sv. 10. Brno 2000, s. 14.
4) Jitka Matuszková, Jinačovice, 650 let od první zmínky, r. 2008, s. 165 Dožinky asi 1965
5) Stanislav Brouček - Richard Jeřábek (edd.), Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 3. Svazek, Praha 2007, s. 1008 - 1010.