O "Kynicích"

  • Názvy tratí
  • Košaři
  • Selská jízda
  • T. G. Masaryk
  • Z Vlastivědy moravské

..........................................................................................

  • Názvy tratí

 

 

Každý národ a kmen od nepaměti znal svůj díl země kde má správcovský vztah. Národy věří, že člověk se rodí do své země, která je pro něho stvořena. Žili s ní, znali a sdíleli ji také naši předkové. Vztah k ní je v plnohodnotném žití stejně důležitý jako vztah ke své společnosti. Tyto dva vztahy tvoří místní ráz – tradice a folklór. Znejme ji i my.

 

Rozdělení a názvy tratí v katastru obce Moravské Knínice

Josef Helán - obecní kronikář - 2003

 

Obyvatelé naší obce se od nepaměti věnovali zemědělství. Věnovali se jak obdělávání polí tak také chovu hospodářského zvířectva.

 

V roce 1524 na sv. Václava uzavřeli pro dobrý a zdravý stav dobytka (aby měl dostatečný výběh) smlouvu o pastvě ve veverských lesích (horách)s pánem na panství veverském Zikmundem z Ludanic.

 V roce 1749 za panování Marie Terezie byl proveden soupis všech pozemků ,,Tereziánská oprava pozemků“( Aby nebyla vrchnost šizena na daních). V té době bylo v obci 7 celolánů, 3 tříčtvrtlány, 14 půllánů a 16 podsedků.

 

V roce 1803 si zemědělci rozšířili svoji základnu, když baron Vilém Mundy dal vysušit panský rybník pod spodními zahradami a plochu rozdělil na 53 dílů – vznikla lokalita ,,Na rybníkách“

 

V roce 1816 pak baron Vilém Mundy rozprodal našim zemědělcům panské kopaniny – část ,,Kopaniny“.

Foto z r. 1996, Pozn.: žlutým písmem jsou vyznačena dřívější označení

Svá pole neměli zemědělci v jednom kuse, nýbrž roztroušena po celém katastru, proto, tak jako obce jsou rozděleny na části a ulice, tak také katastr měli zemědělci rozdělen a pojmenován.

Pole byla nazývána podle nějakého známého bodu, podle polohy nebo osobnosti, která měla vztah k obci a zemědělství. Pojmenování se měnila podle stávající situace jako např. scelování pozemků, stavba dálnice Vídeň-Vratislav a podobně.

 

Po zcelování r. 1935 byla rozloha mezi silnicí Kuřim - Čebín, zvaná též Bílá silnice, silnicí Mor. Knínice – Čebín a zrušenou železniční dráhou Kuřim – Vev. Bítýška nazvaná Švehlovo pole. Švehla byl za agrární stranu zvolen předsedou vlády, předsedou agrární strany a v naší obci byla agrární strana nejsilnější. Proto scelovací výbor vybral pro jmenovanou lokalitu jeho jméno.

Viktor Stoupal byl jmenován (za pomoc při regulaci potoka, při elektrifikaci obce a v otázkách řepařských) čestným občanem obce a také jeho jménem ,,Stoupalova niva“ byla pojmenována část katastru a to mezi cestou od kaple CM na Čihadlo, prostřední cestou k Roháčkově zmoli a dále k Bukovince.

 

Také čtvrtky přední a zadní ve střeštěncu, Chřiby, Desátý a Poloudíla (po našem Polóděla) u Holé horky byly po scelování 1935 sloučeny a pojmenovány Ve střeštěncích.

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

  • Košaři

 

Miroslava Ludvíková ve své práci Kroj brněnského venkova (vydané roku 1981) píše:

 

Zemědělství bylo významnou složkou obživy, řemesla však nikoliv. Jen málo vesnic vyniklo domáckou výrobou (Ořechovičky - slaměnky, Knínice - koše)…

 

Jak to v Knínicích tenkrát s těmi,,Košaři"bylo přibližuje v povídce s podtitulem ,,Obrázek za života podhorského" jejich současník autor Josef Večeřa (1856-1883). Obraz Knínic pohledem domkařů pochází z doby před rokem 1880, kdy byla povídka Košaři nakladatelstvím v Olomouci vydána:

 -------------------------------------

,,Kynice, Kynice,

Na pěkné rovince,

Teče tam voděnka

Dolů po dědince."

 

ta kynická ,,voděnka" neteče po dědince, nýbrž pod dolními humny, a jen na konci dolní branky odrývá několik domků od dědiny…

 

…čím je kynickému sedlákovi pole, tím je chalupníkovi a podruhovi kynický potok. Oba břehy jsou porostlé vrbovým proutím a v Kynicích kolik je chalupníků a podruhů, tolik je košařů. Na jaře podobá se  potok ústům hustě zarostlým silnými vousy, z nichž občas zablýsknou se zuby. Každý košař má zakoupen od obce kus břehu a starý Ungriš, když v sobotu večer jde s pytlem přes rameno z Brna, se zálibou prohlíží si proutky ženatého syna svého a myslí si:,,Letos má nejlepší, žluté a lesklé jako pšenice."

 

     Kyničtí sedláci, když uvidí ,,v cizině" krásné, žluté vrboví, říkají:,,Košařská pšenice. Sem pošleme naše košaře, to bude žeň."

 

…..Kyničtí košaři pletou pro sedláky kynické i okolní a pro vlněné fabriky brněnské. Pro sedláky pletou košiny na vůz, koše ouhrabečné, jablouškové a zvláštního druhu koše pro kvočny.

     Pro sedláky pletou obyčejně na zakázku, jen donutí-li košařskou rodinu nouze, vezme žena v týdni několik košů v sebe zastrčených ,,na pant" na záda a obejde s nimi tu neb onu dědinu. V sobotu však musí každý košař s koši do Brna. A to buďto běží časně z rána s malou věží košů na zádech pěšky přes ,,Babu", les to, odkud malý košař po prvé spatří Brno, neb najmou si společně sedláka, který, mimochodem řečeno, jest každou sobotu tentýž a košařům do Brna koše voziti má skoro právo po předcích řádně zděděné, o němž nikomu z košařů ani nepřipadne pochybovati, právě tak jak on nepochybuje o tom, že by košaři neměli právo službu tu na něm žádati. Když v Brně koše odbudou, zakoupí na neděli mouky a masa-mají-li malé děti, též krupice-, poobědvají tvarůžky s chlebem a pivem, a jedou domů, pochodí-li dobře, zpívají cestou.

 

     Košaři bývali kdysi jenom nádeníky sedláků kynických a košařstvím zabývali se pouze mimochodem: v zimě večer nebo když nebyli najati za nádeníky, a to ještě neuměl každý domkař a podruh koše plésti. Ale za našich časů nebylo v Kynicích domkáře nebo podruha, který by nebyl více košařem než nádeníkem. To sedlákům škodilo - zvláště o žních - i hleděli za to košaře pozlobiti, vysmívajíce se jim, že košařství není řemeslo, poněvadž neplatí se z něho daň. Tak volali na toho neb onoho košaře:

     ,,Jakého jsi řemesla?"

     ,,Košař", odpovídá tázaný stařec ne bez hrdosti, jsa si vědom, že za koše nakoupil dětem od sedláků pole a vystavěl chalupu.

     ,,A to je řemeslo? - Kde platíš daň?"

     ,,Na koše nemá moci ani císař pán," volá hrdý Fabíš Kubínův.

     ,,Nemá moci!" smějí se sedláci. ,, Nač by vám císař pán uložil tu daň? Jak vypadá vaše dílna? Pant, obruč, grošák, sekerka a kladívko - celá dílna není ani za rejnský šajnů.."

 

     Nicméně vedlo se našich časů košařům kynickým lépe, než samým sedlákům, a tito, když potřebovali ve žních nádeníků, museli košařů pěkně prosit, aby šli do pole, a ještě zaplatit tolik, kolik oni sami chtěli.

     Tehdy povstalo v Brně několik nových fabrik a ve starých počalo se pracovati o překot, takže najednou nastal ve všech fabrikách nedostatek košů. Do Kynic přišli posli z rozličných fabrik, zakazovali pro ně u košařů na sta košů, nadhazovali druh nade druha, a tak přišlo, že koše krok za krokem byly jednou tak drahé než krátce před tím…

 

     Tehdy věšel synek selský při muzice hlavu a malomocně zaskřípal zuby, zatínaje pěstě v kapsách, když synek košařský dupl si vedle něho a pohodiv hlavou vzhůru, zavýskl a zazvonil stříbrňáky na cínovém talíři muzikantů, poroučeje, aby zahráli mu ,,košařskou" a sólo.

 

     A na ostatky, v masopustní úterý, když vybíralo se na talíř od děvčat, nadala žádná dcerka selská tolik, co Křemáková Fánka…

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

  • Selská jízda

 

 

     O selské jízdě ze stránek  ústavu pro studium totalitních režimů:

 

     Selské jízdy vznikly v polovině 19. století jako projev vlastenecky laděných emancipačních snah v prostředí české a moravské vesnice. Nejsilnější jezdecké selské spolky se utvořily na Podbrdsku, na Moravském Slovácku a v Podkrkonoší. Hlavní náplní těchto selských spolků (bandérií) bylo provozování jezdeckého sportu a celkový zájem o chovatelství koní. Tato činnost nemalou měrou pozdvihovala u sedláků sebevědomí, dále v nich posilovala smysl pro pořádek, autoritu a disciplínu. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 došlo k úzké provázanosti selských bandérií s Republikánskou stranou zemědělského a malorolnického lidu. Mnozí z vedoucích činitelů jezdeckých selských spolků se stávali zároveň čelnými představiteli agrárníků na regionální i celorepublikové úrovni. Spolupráce s agrárníky dospěla k vytvoření organizačního rámce těchto uskupení v tzv. Ústředí selských jízd. Selské jízdy dále úzce spolupracovaly s Československou obcí sokolskou, se Střeleckými jednotami a ministerstvem národní obrany, které jim poskytovalo maximální podporu. Všeobecně byla jízda na koni chápána jako součást branných sportů. Není tedy divu, že během druhé světové války byly Selské jízdy zakázány a prohlášeny za organizaci nepřátelskou německé říši. Po skončení druhé světové války přívrženci Selských jízd počítali s jejich rychlou obnovou, KSČ se však postavila proti s očerňující rétorikou, že jde o branný sbor nepovolené Republikánské strany. Teprve Nejvyšší správní soud jim dal za pravdu a existenci a činnost Selských jízd povolil. Venkov se chystal navázat na předválečnou tradici vlastenectví a lásky k rodné půdě. Komunisté však od počátku usilovali o rozbití stávající venkovské komunity a o potlačení projevů vlastenectví. Nechanické události se tak staly zkouškou bezpečnostních složek na blížící se únorový převrat roku 1948.

 

Selská jízda před domem č. 20 dne 25. 3. 1934

 

Selská jízda u domu č. 92, 4. 7. 1937, odhalení desky Ant. Kučerovi

 

 Selská jízda při pohřbu starosty Honzárka 1939

 

     V Moravských Knínicích se dozvídáme o selské jízdě od pamětníků Miloslava Helána a Vlastimila Večeři, že byla vázána na agrárnickou stranu, že se její členové scházeli na cvičišti v Batelově v místech dnes známých jako granátoviště bývalé vojenské střelnice (louky před Polákovou chatou) a také že na závodech selských jízd dosahovali kníničtí vedle drásovské selské jízdy významných úspěchů.  Mnohá půda může podnes dosvědčit stohami časopisů ,,selská jízda“, že její členové mohli být informováni v měsíčních intervalech o aktuálním celorepublikovém dění v rámci organizace.

Co se týká koní bylo jich v Knínických staveních po válce 33 párů.

     O existenci selské jízdy z doby před II. světovou válkou u nás víme také z fotografií. V r. 1934 vidíme jezdce ještě bez stejnokroje, od roku 1937 již s kabáty selské jízdy, které se v některých staveních dochovaly dodnes a jejich originály jsou používány a staly se podkladem pro krojový kabát nošený při folklorních příležitostech v dnešní době (hody, den obce, vystoupení mužského sboru…).  Kabát býval doplněn červenou kožešinovou čapkou a ke stejnokroji patřily také jezdecké kalhoty ,,rajtky".

    

V dnešní době  je v některých regionech tradice selských jízd obnovována a vlastenectví a odkaz prezidenta Masaryka i patrona svatého Václava je tak dál za zvuku koňských kopyt nesen k dalším generacím.

 

jh

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

  •  T. G Masaryk

 

     Čtrnáctého září si každoročně připomínáme výročí úmrtí velké osobnosti otce republiky, muže, jehož hodnoty jsou nám příkladem našeho prvního presidenta Osvoboditele T. G. Masaryka.

 

Tomáš Garrigue Masaryk

7. 3. 1850 – 14. 9. 1937


     ,, Muž, jenž napřímen vždy před osudem stál, zažíhal hvězdy myšlenek, jež naším nebem planou“. Veliký mrtvý a přece s námi stále žijící – silný neochvějný ve vůli zvítězit ve jménu pravdy a spravedlnosti.

 

     Nic podstatného i jako hlava státu nevyškrtl z toho, več věřil a co miloval jako chudý student, jako učitel mládeže, či nepohodlný kritik a reformní politik. Potvrdilo a naplilo se vše, v co věřil, takže nemusel nic měnit na své víře v humanitu a demokracii. Na hledání pravdy, ani na nejvyšším mravním a náboženském příkazu lásky k člověku. Zůstal sám sebou. Prošel mnoha zkouškami, které ověřili lidské ideály, které vyznával. V neustálém zápase o lepší příští národa a lidstva stál na správné – dobré straně. Dílo, které nám zanechal, zasluhuje, aby bylo vzpomínáno s úctou a láskou. Je nám stále příkladem a výzvou. Příkladem velké víry v člověka, který příkladně budoval státní organismus tak, abychom vytvořili z tohoto místa – domova v Evropě dokonalý, harmonický, sociálně, národně i politicky spravedlivý stát.

 

     V srdci nás všech zůstává vyryt nejušlechtilejší zákon naší republiky ,,President Osvoboditel T. G. Masaryk zasloužil se o stát“. Masaryk byl velká, dnes téměř nedostižná postava. Zcela čistý člověk, bez ješitnosti a sobectví. Jeho život veřejný i soukromý byl prodchnut úsilím o spravedlnost. Jeho heslem ,,Pravda vítězí“. Celý život žil v boji proti lži, v boji za vítězství pravdy, sociálních jistot, humanity, demokracie a mezinárodní uznání naší otčiny – Československé republiky.

                                                                                                          Hejmala Zdeněk, 88 r.

 

R. 1918 v Mor. Knínicích

 

     Den státního převratu oslaven byl u nás teprve 8.listopadu 1918.

 

     Průvod, který šel přes vesnici, sestával: ze školních dětí, které nesly papírové praporky v ručkách, první dva hoši nesli obraz presidenta Masaryka a Wilsona. Za dětmi šli ,,Sokoli“v krojích a vojáci, kteří pozutíkali z front a měli na čepicích místo kokard červeno-bílé mašličky. Za těmito šli pak občané. V čele průvodu šla domácí hudba. Uprostřed obce se průvod zastavil, pan řídící A. Kuta přednesl báseň, vztahující se k osvobození národa, hudba zahrála národní hymnu, každý tu stál pohnut k slzám. Jedni plakali radostí, že jejich otec se již vrátil z vojny, druzí zase, že jejich zůstal kdesi v cízí zemi, aniž kdo nad jeho hrobem se pozastavil, neřku-li slzu uronil.

 

A v téže chvíli si každý uvědomil, že celá obec, že jest to vlastně jedna rodina a že pláč těch sirotků, jimž otec na vojně padl a matka zemřela,- se vrývá i do duše onoho, jenž na vojně třebas vůbec nebyl.

 

A v tentýž okamžik zatlačen byl zármutek radostí nad vznikem vlastního státu vybojovaného právě obětmi, které zůstaly na poli slávy daleko od nás, ale jichž vzpomínati budou celé generace…..

                                                                                                                     - z kroniky obce -

 

Podpis T. G. Masaryka v kronice naší obce

 

     V r. 1928 konala se v Brně na oslavu 10ti letého trvání republiky výstava soudobé kultury, kterou navštívil také náš první president. Když odtud zavítal do horáckého kraje a jel autem přes Kuřim, tu byl zde nadšeně vítán a při této příležitosti podepsal se nám na památku do naší kroniky.


 

 

                                                                                                                                    - z kroniky obce -

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

  • O Knínicích z Vlastivědy moravské

 

 

Kněnice (Kynice) Moravské

 

     Největší katastrální (2026 ha)obec na okrese, leží v malé nížině při mírném svahu kopce jv. (9.5 km) od Tišnova.

 

     Osada má podobu kříže, jehož delší rameno od z. k v., kratší od j. k s. se táhne. Domy stojí těsně vedle sebe průčelím do ulice, grunty ve dvou řadách hlavního ramene, chalupníci ve dvou řadách ramene kratšího. Před čtyřmi domy jsou zahrádky.

 

     Mor.  Kněnice jsou osadou prastarou… Markrabě Jan Jindřich (1350-1375) nadal  hradní kapli sv. Prokopa na Veveří poplatnými lidmi z Mor. Kněnic…i lidé se v jeho listině jmenují…

 

     R. 1524 na sv. Václava uzavřeli Mor. Kněničtí se Zikmundem z Ludanic smlouvu o pasení ve veverských lesích: ,,…a již jmenovaní lidé z Mor. Kynic pastvu svobodnou mají v horách veverských tak, jak jsou prve pásali… škody na stromech mladých nečiníce.“…

     R. 1531 při prodeji panství veverského zmínka se děje též o právu patronátním v Mor. Kněnicích: ,, Moravské Kněnice s kostelním podacím, pustá dědina Hlinka a pustý Kocanov.“…

     Farní budova bývala v Mor. Kynicích na čís. 62, v posledních letech byla to jen chalupa, která pro sešlost a nebezpečí r. 1840 pobořena byla. Při bourání nalezeny pevné základy, důkaz to, že dřívější fara byla důkladným stavením…

 

     O Strážným neb Strážném kopci vypravuje si lid, že tam kdys stával hrad, že jsou tam zakleté poklady….

                                   

O již pobořených chodbách vedoucích z některých stavení směrem ke kopci Strážná vyprávějí pamětníci ještě i dnes…