Jak se žilo na vesnici

  Jak to bylo v životě, práci a s bydlením v naší obci v dobách dřívějších? Někdejší kronikář, pan Josef Helán je popisuje takto:

 

     Od pradávných dob se osadníci naší vesnice zabývali výhradně zemědělstvím. Řemeslníci byli pouze kovář a kolář, jejichž práce měla vztah k zemědělství. V roce 1749 byly zde pouze čtyří rodiny bez polí (bezzemci, nádeníci). V roce 1914 měly Knínice 159 čísel. Rolníků bylo 45, domkařů (rolníci s malou výměrou) 46, řemeslníků, obchodníků a živnostníků bylo 42, továrních dělníků 10 a 12 nádeníků. Čtyři nouzové domy neobydlené. V tomto roce bylo ještě 12 domů kryto doškem (žitná sláma).

     Pro obdělávání půdy znal náš sedlák dřevěné radlo na kypření půdy, motyku a dále vidle,  srp, hrábě a cep. Postupem času se tyto nástroje zdokonalovaly. Dřevěné radlo bylo nahrazeno kovovým, ale s křídly dřevěnými a později pluhem, který půdu obracel. Srpy nahradily kosy a cepy ruční mlátičky.

     Setí obilí bylo prováděno ručně. K tomu sloužila plachta, kterou měl sedlák zavěšenou na ramenou a v ní obilí, které rukou rozhazoval (rozséval) po poli. Po rozsetí bylo pole uvláčeno a tím obilí zapraveno do půdy.

     Zralé obilí se sklízelo zase jenom ručně. Postup sklizně byl následující: obilí se požalo, toto se provádělo srpem (kosou se žalo až v pozdější době), pokládalo se na zem v tak zvaných hrstích, po vyschnutí bylo svázáno do snopů a ze snopů se stavěly mandele. Snopy byly vázány do povřísel, musely být pečlivě urovnány, řádně svázány a zaroublovány, na toto každý dobrý hospodář dbal. Po skončení této žňové práce bylo pak obilí sváženo do stodol. Ke svážení obilí se používalo upravených vozů zvaných žebřiňáky. Žebřiňáky byly upravovány z běžně používaných vozů bedňáků neboli fasuňků. Rozvora bedňáků byla vyměněna za prodlouženou rozvoru, tím se celý vůz prodloužil a místo bednění byl vůz opatřen žebřinami.

     Mlátívalo se až v zimě a to tak, že se obilí rozprostřelo do kruhu v tenké vrstvě kláskem k sobě po mlatě a cepem se mlátilo. Rytmus úderů cepů se kolem vánoc ozýval ze všech stavení. Podle toho kolik bylo mlatců byl rytmus 2/4, 3/4 atd.

     Po vymlácení se obilí vílo t. j. vymlácené zrno z klasů se lopatou přehazovalo a to v průvanu, tím se oddělovaly plevy od zrna, později se obilí čistilo přes řičici (síto) a ještě později ručním fukarem. K zimním pracem v zemědělství také patřilo dělání povřísel na vázání obilí do snopů. Materiál na povřísla byla cepem mlácená žitná sláma. Žitná sláma byla také používána na vycpávání slamníků.

     Na těchto pracích se musela nutně podílet celá rodina a další námezdní pracovníci - (porovnejte s dneškem).

     Pro sázení i dobývání bramborů jako nástroj sloužila pouze motyka. Do důlku vykopaného motykou se vsadila sazenice a úroda se dobývala rovněž motykou.

     Vozy, pokud je sedlák měl (jako dopravní prostředek se také používal trakař), byly celé dřevěné včetně os.

     Staré obytné i hospodářské budovy byly stavěny z truplí a kryty doškovou střechou. Vchodovými dveřmi se přišlo do síně, která měla hliněnou podlahu, strop trámový, ze síně byly schody (ve většině případů pouze žebřík) na půdu, proti vchodovým dveřím dveře na dvůr, na náspě, po jedné straně síně byla umístěna komora, proti komoře kuchyň také s podlahou hliněnou a stropem trámovým, z kuchyně se vcházelo do světnice (seknice), která měla podlahu prkennou, strop trámový, byla to dosti prostorná místnost s malými okénky do ulice. Velkou část kuchyně zabíralo ohnisko. Byla to zeď asi 1m vysoká, 1 a půl metru dlouhá a 1 metr široká. Uprostřed ohniska (v tom zdivu) byla míska pro žhavé uhlí. Nad tuto mísku se postavila železná třínožka a na tuto pak hrnec, v němž se vařilo. Kouř z ohniště letěl vzhůru do otevřeného komína nad ohništěm. Vedle ohniska byl otvor k vytápění pece, jež se nacházela ve světnici.

     Svítívalo se loučí nebo petrolejovou lampou, která byla zavěšena pod stropem.

     Hospodářské budovy přiléhaly na obytná stavení spojované náspí, stavěny byly buď z kamene nebo z truplí, podlahy měly hliněné, stropy klenuté, žleby dřevěné, vytesané z jednoho kusu. Chlévky pro vepřový dobytek bývaly dřevěné. Stodoly stály v zahradě, byly dřevěné, kryté doškem.

Došková chalupa v Dolní brance č. 61, zbořena v r. 1930                                                                                                                                                                                 Josef Helán 1994

 

 ___________________________________________________________________

____________________________________________________________________

 

 

Vzpomínky Ing. Bohuslava Helána

 

 

Listoval jsem si ve webových stránkách Obecního úřadu a zaujala mne Vaše výzva , jako kronikářky, ke spolupráci k občanům i pamětníkům. Jmenuji se Bohuslav Helán, dodnes se cítím být Kníničákem, i  když už téměř 60 let bydlím v Brně. Pocházím  z domu č. p, 70, (druhý od Sokolovny) a dnes už jezdím jen na chatku pod ZD.

Asi před  30 lety jsem si sepisoval různé vzpomínky a postřehy ze svého dětství a mládí, většinou osobního rázu, ale také můj tehdejší pohled na moji rodnou vesnici  a také pohled, možná trochu přikreslený, do rodiny a hospodářství menšího zemědělce, ale v původním „ kenickém „ nářečí , které mne vždycky zajímalo. Kdysi  jsem o tom debatoval i s Dr. Vermouzkem, že by bylo škoda zapomenout, i když dnes už některým výrazům sám nerozumím.

Proto Vám ten výňatek z mých zápisků posílám, třeba se Vám z toho něco bude hodit a pokud přicházím pozdě nebo nezajímavě, tak se omlouvám.

 

Ing, Bohuslav Helán

Slepá 26

613 00 Brno

 

 

 

Rodná dědina v prvním pololetí minulého století

 

 

            Ty naše “Kenice” byly proti ostatním dědinám na okrese trochu významnější, i když nepřesáhly tisícovku obyvatel. Ale měly největší katastr na okrese. Byly tedy bohatší a v mnohém pokrokovější. Vesnice byla uspořádanější, jedna z prvních měla už ve třicátých létech vybudovanou kanalizaci. Proslavila se také chovem hovězího dobytka. Pro zajištění různých služeb a hlavně pořádku na obci zaměstnávala několik lidí, co druhé obce si třeba nemohly dovolit. Měla svého obecního policajta, polního hlídače, hajného, ponocného, cestáře, zvoníka, hrobaře. Na vesnici bylo šest obchodů smíšeným zbožím, dvě hospody, tři trafiky, dva pekaři, řezník, dva kováři, kolář, velké stolařství, dva krejčí, tři ševci, dva holiči a všichni se uživili. Pro mladé, kteří se narodili v druhé polovině století, v těch  komunistických dobách, kdy na vesnici byl pouze jeden obchod a jedna hospoda a žádný řemeslník, to je asi něco nepředstavitelného.

 

            Naše dědina byla a dodnes je, dědinou převážně selskou. Neexistoval domek, ke kterému by mimo zahrádku, nepatřil aspoň kousek pole. A je zajímavé, jak ta dědina byla rozčtvrcena podle toho, jak moc pole k baráku patřilo.

 

Celkový obraz vesnice připomíná podobu kříže v kostele. Ve středu tohoto kříže je docela pěkné náměstíčko, s gotickým kostelem, obecnou školou a kdysi také s rybníkem pro plavení koní. Klukům sloužil také ke koupání a v zimě bruslení. Ta nejdelší, spodní část toho kříže, to byl a je stále, “Konec”. Protilehlá část se nazývá “Kout”, je rozšířená jako pokračování náměstí. Pravou příčku kříže tvoří “Spodní branka”. Spodní, protože klesá směrem k potoku. A protější příčka je “Vrchní branka”, protože vede k nejvyššímu bodu vesnice.

 

Konec a Kout, to byli vždycky sedláci, kteří vlastnili většinou více než třicet měřic pole a k potahu  používali koně. Taky se jim říkalo “koňaři”. Krávy měli samozřejmě taky, ale to jenom kvůli mléku a mladému dobytku pro řezníka. Ve Spodní bránce byli zase soustředěni “kravaří”. Ti měli krávy hlavně do tahu. Měli většinou tak okolo dvaceti měřic pole, což bylo tehdy asi minimum, ze kterého se dalo, sice bídně, ale přece jakž takž přežít. No a ve Vrchní bránce byli „kozaři“. Jejich hlavní obživou bylo nějaké to zaměstnání, i když třeba jen sezónní. Měli kousek pole, které tak stačilo pro uživení nějaké té kozy a pro kousek brambor. To byla také jejich nejčastější večeře. Brambory a kozí mléko. To by kravař nikdy neudělal. Tomu kozí mléko smrdělo. Třeba tu kozu ve chlévě vedle hovězího taky měl, ale to prý jenom na mléko pro prasata a kočky.

 

Byla v tom jakási ta selská hrdost. Stejně tak, jako koňař nikdy nezapřáhl krávy, když třeba mu kůň onemocněl. Nebo se kobyla zrovna měla ohřebit. To si raději vypůjčil koně od souseda, ale na kravaře se nikdy nesnížil. To se říkalo:”Sedlák s kravou a koněm, hovno po něm”. Holt, selská hrdost.

 

Je vidět, že jakási majetková hierarchie existovala i na naší dědině a byla tvrdě dodržovaná, zřejmě už  hodně dlouho, když dovedla takhle uspořádat vesnici a velmi výrazně zasáhla i do vývoje příjmení svých občanů.

 

Ono Helánů, Večeřů a Kučerů bylo tři čtvrtě dědiny a tak se to muselo nějak rozlišit. Proto Helánovi byli nazýváni Bernatovi, Staňkovi, Růžičkovi, Kašparovi, Šepkovi, Vojtovi a taky Kučerovi i když praví Kučerovi byli zase Matějčkovi, Pémovi, Prokopovi, Čechovi, Ševcovi. Ona vůbec ta mluva v té naší dědině byla asi málo srozumitelná cizímu, pokud nebyl zrovna z Čebína, z Chudčic, nebo z Kuříma.

 

 

Kenické” dialekt

 

 

Kenice bele selská dědina. Každé sedlák se zakládal hlavně na dubetko. Prutu chlíve a maštal bele vječinó předněší, než barák, v kerým béval s kupó faganů. A také studula musela bét velká, habe se du ní všecku vlezlu a belu celó zemo čém krmit. A kůlňa pru všecek ten vercajk a mašine. Dvůr musel bét take velké. Hoprustřed bél žentor a kdež s tém měl putah tučit, tak putřebuval velkó rajčůro  dukula.

 

Pud kůlňó stále némíň dva vuze. Hnujňák a fasoňk, které se na žně přidělával na žebřiňák. Na takuvé vůz, tu belu putřeba krámů, všelijaký te klanice, lošně, ruzvure, lókutě, lónke a bůch ví cu išče. A jak tu nebelu v puřádko, tak hned belu zle. Tu víte, jak vepadl lónek z kula, belu kulu v prdeli. Kulu se zakutálelu du příkupe, vůz kecl na vusko a hož měl kuvář práco.

 

Chalope hož měle vječinó střecho s křidlicama, hale naša bela išče duškuvá. Hovnitř jen dvě cimre. Kocheň a seknica. Fuspůdňa  z vubyčejnéch desek a v kocheni třeba jen hliněná. Vebavení – v seknici plnu pustelí a dochen, nejaké ten šifonér a hlavně kustn, na kerým stála báňa s panenkó Marijó. V šůflatech měle ženský puskládaný te svý fjertuche, spudničke, kacabaje a cu já vím cu všecku išče.

 

            V kocheni bévala pec, nebu špurhét, stůl z lavicó a štukrdlatama nebu stuličkama. Na zdi nad stulem visela vešívaná kochařka ze spisuvném písmem “Chléb a sůl, zdobí stůl.” Vedlívá věšák z maluvanéma hrníčkama. A špajz. Tu bél takuvé šifonér z ďorkama ve dveřích a vevnitř pulice na chleba, cogr a fšelijaký te paprike a hiný kuření du kocheně, abe bele při roce a nemusela selka lítat  pru každó hlópusť du kumure. No a kumura. Ta musela bét. Tam bela móčnica, ta bela plná pu žňách, kdež se zemlelu, putum štandl ze sádlem, také na celé ruk. Bévala tam také máselnica, v nejakým hrnco plavala hroda potre, mlíčňák s pudmáslím, petlík s tvaruhem, na pudzem škupek s keseléma vukůrkama. A putum všelijaký te kráme du kocheňe. Jaku nudrplét, šofánke, hrutek na dujení a třeba he truke na praní, dřízek a nejaká ta nuvješí potna na vudo. Negde tu bét muselu. Pak tam bela fůra háků a hřebíků, na keréch viselu všechnu mužný. Cebola, cesnek a pu zabijačce šrůtke hozenýhu a špeko.

 

            Na jídlu, tu se dbalu. Tu museli fšecí zaráz ke stulo, fšecí se museli pumudlet a haž huspudář zbihl žlico, teprvá se muhlu začít jest. Jídlu belu vubyčejný, třebas jen jablóškuvá pulífka a bochte s kadlátkama. Šnycle, te bele jen pu zabijačce. Hale decký se muselu páno buho puděkuvat:”Pánbu zaplať za te dare.”

 

Večír, haž skunčil huspudář práco na dvuře, přišel du kocheňe, vezol baganče, gatě puvěsil v síni, děcka mo dunesli z kumure dřízek, mama mo du něhu nalíla teplý vude, habe se muhl ruzpařit vumačkaný nuhe vud zmochlanéch vunocí. Děcka mo pudale hóšuche a zasedli k večeři. Duprustřed stula se dala kamená misa z jablóškama, každé dustal kafáč z mlíkem a fšecí nabírali z jedný mise a zapíjeli. A dež dujedli, tak každé měl vut tý mise k subě pu stule mastnó cestičko, jak mo kapalu mastný ze lžice. Pu večeři se v zémě chudilu na návštěvo k sósedům, nebu se četlu při petrolínce. Spat se chudilu brzu a také se brzu stávalu.

 

            Huspudář měl hož vu sedmi všecku spravený, putah zapřižené a jelu se na pule. Huspudeň, ta hož musela mít pudujený, vubslóžený prasata, slepice a třeba he králíke a každéch štrnást dní také vepraný a prádlu na zahradě puvěšený.

 

            Na pulích belu névíc práce vu žních. Tu víte, všecku se muselu síct kusó, ženský vudebírale a dávale na hrsti, prutuži se vubilí seklu išče za živa, abe při sečení nevepadávalu. Haž tu vubeschlu, tak se tu vubracelu a putum teprve vázalu. A tu muselu bét stažený róblem, abe se ten snup při mandeluvání, nebu při nakládání na fůro neruzjel. Všechnu se svezlu du studule a mlátilu se až pu řepách. Pu žních na strniskách klocí pásli hose, dukoť sedlák nezpudmítal. Pak hunili hose na pudrustke. Děcka musele bét puslošný a pumáhat. Hináč hned dustale prasko a musele třeba klečet na hracho.

 

            Pu pudmítkách se začalu z vebíráním herteplí. Tu se jezdilu z pula haž za tme a putum pu celý dědině hrčele jablóška, jak tu fšecí dřevěnéma kuretama skládali du sklepa. Pu jablóškách se šlu na řepo. Začalu se s kravinó. Navuzela se du prizme a pak teprvá se dělala cogruvka. Vuzela se na vagóne du Kuříma na nádraží. Z cogruvaro naspátek pusílale vagónama řízke. Te se šlapale s kušťálama du dula a v zémě se dávale se sečkó du míšenýhu pru kráve. A než se tu fšecku skunčilu, začale plískanice, dělale se pubřísla, měřilu se prase, esli bode mít dust sádla, aspuň na štyry prste, abe bele zasí plný štandle.

 

            Takový tedy dialekt zazníval po vesnici až do poloviny 20.století. Potom mu už zůstali věrni jen ti nejstarší. Slova plná širokých “e”, tvrdých až hrdelních “o” a hlubokých “u”. Podrobně tento dialekt popsal již v 19. století F. Bartoš ve svém příspěvku do malé knížky, vydané v roce 1883 jako “Průvodce výstavy okresní v Tišnově” Nazývá ho “podřečím dolským” a říká, že má ráz jakési dobrosrdečnosti. Z Doláka prý nejde strach, ani když zostra spostí: “Pučké, te putvuru!”  To naše nářečí bylo asi přeci jen trochu odlišné od okolí, protože i v okolních dědinách říkali “ vun mluví pu kenicko” i když nám se zdálo, že  mluví stejně.

 

 

____________________________________________________________________________________

____________________________________________________________________________________

 

 

 

 

      Pro další připodobnění života, který dnes už málo kdo pamatuje, zařazuji vzpomínky pamětníka p. Karla Hledíka. Jde o vyobrazení podoby vesnice v celé její rozmanitosti z doby nedávno minulé, která během 20. století vzala za své... I když autor nevypráví přímo o Moravských Knínicích zůstáváme v regionu, v nedalekých Kníničkách, takže vyobrazení neztrácí na autenticitě...:

 

Jak se žilo na vesnici

v minulém a předminulém století,

aneb zaniklá řemesla.

 

 

     Pozn.: tento text jsem napsal proto, abych připomněl dobu ještě nedávno minulou, kterou mnozí z nás ještě pamatují z vyprávění svých rodičů. Není vyčerpávající, protože je pouze osnovou přednášky uvedené v cyklu o městských částech v Ernově sále Staré radnice. Proto uvítám jakékoliv doplnění nebo upřesnění. Ještě laskavému čtenáři připomínám, že je to pouze část zamýšleného popisu života v Komíně v 19. a 20.století a doufám, že ho ještě dokončím. V Brně 20.1.2003   Karel Hledík

 

     Převážná část celého textu je čerpána z kroniky Komína.

     Ještě v době nedávno minulé, ještě než totalitní komunistický režim začal plánovitě a plošně likvidovat doposud nedotknutelná práva (ale také povinnosti) k soukromému vlastnictví, než zcela zničil obětavě a s láskou a pílí budované drobné vesnické dílny, obchodníky a řemeslníky, než zpustošil po staletí vznikající a přímo posvátný vztah k těžce obdělávané zemědělské půdě, tak jsme mohli na vesnicích najít desítky řemesel dnes už zaniklých. Některé z nich by zanikly stejně díky technickému pokroku a větší nabídce v rámci celého města Brna, některé by pouze vypadaly jinak. Co však nelze vrátit je vztah k poctivé, kvalitní a konkurenceschopné práci, která přináší uspokojení tomu, kdo ji takto provozuje a užitek tomu, kdo ji potřebuje.

 

     Nejinak tomu bylo i v Komíně. Na konci padesátých let minulého století kromě několika desítek sedláků a jejich sezónně najímaných pacholků a helfrů i přes blízkost města docela prosperovali pekaří, hospodští, stolař, bednář, kameník, hrobař, kovář, švec a řemenář, bába kořenářka a taky třeba pronajímatel loděk na řece. Nedávno skončili svoji živnost převozníci pod i nad splavem. Kdo si chtěl postavit dům, našel k tomu v dědině všechny řemeslníky. Čile si vedly různé obchůdky a nebylo jich málo. Nepostradatelný pro všechny hospodáře byl zvěroléčitel, který provozoval také miškování a příležitostně uzdravil i nějaký lidský neduh. Nutné služby doplňovali obecní býk, kanec a kozli chovaní v jednom z hospodářství.

 

     Před druhou světovou válkou to bylo ještě zajímavější. V obci, která neměla ani 2500 obyvatel bylo  12 obchůdků se smíšeným zbožím, 6 obuvníků a ševců, 6 řezníků, 1 hodinář, 3 holiči, 3 krejčí, 3 trafiky, 3 pekaři, 2 koláři, 2 kováři, 3 malíři pokojů, 2 bednáři, 3 stavební firmy, 3 zahradníci, 4 stolaři, 2 prodejny papírnictví, opravář radií, tesař,.klempíř, 2 instalatéři,  3 zámečníci, 3 cukráři, 2 zubní technici, 4 povozníci profesionální, 4 mlékaři, řezbář, sedlář, rakvář, mlynář a  5 prosperujících hospod.

 

     Ale vraťme se ještě o století nazpět a připomeňme tehdejší řemesla a všechny, kteří Komínem procházeli a nacházeli i tady svou skromnou obživu.

 

     Od vesnice k vesnici putovali  podle ročního období různí řemeslníci, byli to hlavně ti, kteří by se na jenom místě nemohli uživit, protože je vesničané potřebovali jen občas. Známe je i z Komína, i když tady, v blízkosti města, kde byli usídleni všechny druhy řemeslníků to měli tak jednoduché. Přesto chodili pravidelně a my starší si je ještě pamatujeme.

 

     Sedláci by se neobešli ve žních bez ženců a bez mlatců. našli práci i v Komíně, i když sedláci zaměstnávali především místní bezzemky. Ženci , většinou z Horácka, z Vysočiny začali svoji pracovní cestu v Dolním Rakousku a přes jižní Moravu, tak jak postupovaly žně se vraceli domů, kde sklizeň skončili. Sedláci si obyčejně každý rok vybírali ty kteří se osvědčili minule. Bydleli a stravovali se u hospodáře, byli velmi skromní a pracovití, v jídle nevybíraví (zbytky jídla-chleba, rohlíky a buchty sušili a ukládali do pytlíku, který si odnášeli po žních domů. Vysušené kůrečky se hodily doma do polívky ). Práce žneče a jeho odběračky byla těžká ale dobře placená (platívalo se od měřice (od míry) t.j. 2000 m2 80 krejcarů až celá zlatka, podle stavu obilí, za polehlé se platilo více).

 

     Mlatci –řemeslo už dávno zaniklé – přicházeli po žních, až bylo obilí vyschlé. Napřed snopy svázané, potom se obilí rozložilo do věnce a cepy začaly vyťukávat rytmus. Podle počtu mladců se říkaly i pracovní říkanky (při trojici: grécar sem, grécar tam!, při čtveřici: bochte v peci na polici, při pětici: kočičí vocas!).

Mlatci pracovali přesně v rytmu se střídali, nikdy nemátili dva naráz. Sláma se vynesla na patra, obilí se fukarovalo a čistilo. Mladci dostávali mzdu, jídlo i pití, po skončení žní byla hostina a malá slavnost – domlatek. Mlácení cepy mělo svoje starodávné kouzlo a vůbec nebylo tak jednoduché, jak se zdálo. Museli dávat pozor nejen na sousedův cep, ale i na vlastní hlavu. (Dunivé rány dopadajících cepů do nepromlácené vrstvy obilí přecházely poznenáhlu do jasnějších zvuků ve vrstvách promlácených a konečně vyznívaly zvonivým hlaholem při úderech do obnažené země mlatu, jež slita byla přimísenou hovězí krví, která se při dusání mlatu do hlíny přidávala).

Mlácení cepy vzalo rychle za své s prvními mlátičkami, které byly poháněny žentourem, který za stodolou roztáčel hospodářův kůň.(Přebytky plodů svých snah a své práce prodával rolník na volném trhu. Žel trh lpěl hlavně v rukou židů, kteří dovedli z mozolů rukou našich rolníků mistrně těžiti. Obilí, hlavně ječmen dodávali hlavně do sladoven a pivovarů.).

 

     Dráteníci (ubozí dráteníčci  a dráteníci – obtěžkaní drobnými drátěnými výrobky, plechem a drátem procházívali dědinou- doprošujíce se slovem a svou prací toho, čeho jim předrahá víska pod rodnými tatrami nemohla poskytnouti). Kromě toho, že hbitě a levně sdrátovali puklé hliněné nádoby, zaletovali děravé hrnce prodávali pastičky na myši a jiné drobnosti z plechu a drátu. Byli to vděční a skromní vandrovníci.

 

     Vápeník – přijížděl docela často s povozem s vysokými postranicemi rozvážel nehašené vápno, které bylo potřeba nejenom na líčení statků ale i chlévů. V každém hospodářství bylo po ruce, protože před hodami nebo velkými církevními svátky se líčilo. Podrovnávka šmolkově modře ale jinak nabílo. Vápno se prodávalo na váhu (vápeník měl mincíř, nebo vzadu na voze decimálku). Velké kusy vápna byly vyskládány pod plachtou, vápeník plný bílého poprašku nezapomínal nikdy na to, aby se mu neusadil tak v hrdle, protože potom  by jeho volání „vááápnóóó nikdo neslyšel.

     Do Komína jezdili vápeníci z Líšně. Hašení vápna byla procedura zákeřná a nebezpečná, bylo potřeba nejen dostatek času ale hlavně vody. (Je tajemstvím, zda některý z těch vápeníků zbohatl, ale rčení, které se v době rozkvětu vápenictví zrodilo, prozrazuje, že to nebyla živnost příliš výnosná. Říkalo se, že po ukončení vápenné sezony zbývá vápeníkovi rozbitý vůz a sedřený valach).

 

     Hadrníci – (s režným uzlem na zádech- pod paždím svazek sladkého dřeva – lékořice- ,s krátkou píšťalou v ústech z níž se line dědinou prostá melodie prosící o odložené hadry a kosti).  Někteří dokonce s povozem a  vyhublou herkou sbírali i staré železo. Za to nabízel hliněné nádobí a různé cetky a tretky.

 

     Miškaři. Trochu tajuplně vypadalo řemeslo, které bylo nezbytné pro to, aby prasata a býčci dobře přibírali, hříbata zkrotla a zbytečně nedivočila. Bylo to dědičné a výnosné povolání a při miškování bylo na nohou celé hospodářství i okolí, zvlášť když se kastroval mladý hřebeček. Udržet ho, i když svázaného aspoň trochu v klidu, aby miškařovi nesjel nožík bokem byla práce třeba i pro 8 zdatných chlapů. (Miškaři nenosili ani těžké rance, nevozili vozíky s tovarem svých rukou. Bývali slušně oděni, obyčejně v sametových šatech pastelových barev a obutí do vysokých bot. Od pravého ramene vinul se jim k levému boku pěkný řemen, na němž visel malá kožená brašnička s břitkými klestidly).

 

     Kolomazník.  Aby kola nevrzala, tak jak známe z písničky, musel Kudrna kola namazat. Černá hustá kolomaz  vypadala jako povidlí. Byla vedlejším produktem při pálení dřevěného uhlí v milířích. V hospodářství byla nepostradatelná, proto když se ozvalo  hlasité: Kuptééé kóóóĺomaz! Vybíhali z domů majitelé povozů, vozíků i trakařů aby koupili mazadlo. (Tohoto mazadla užívalo se také jako "dobré masti" na rány poraněných domácích zvířat).

 

     Sklenáři. ˇOóó´kna spravit, óóókna! Volal sklenář, který procházel dědinou s těžkou dřevěnou krosnou ve které měl tabule skla na zasklívání. A nikdy neměl o práci nouzi.  Sklinkař a "bratko Bosňák".

     Další z pravidelných návštěvníků Komína byli vlastně podomní obchodníci - pracovníci direct marketingu. Sklinkař byl Slovák (který nosíval svoje zboží v objemné košatině na hlavě. Aby se mu krámek s hlavy nezřítil, přidržoval jej zahnutým koncem své sukovice. Této hole používal také jako klepadla na dvéře, poněvadž se k nim pro objem košatiny nemohl na dosah ruky přiblížit.)  Co nabízel? Přímo poklady: kromě skleněného zboží to byly figurky z porcelánu, zápisníčky, tužky a taky hračky. (Nejzajímavějším byl pestře oděný šašek , který při smáčknutí péra na prsou cinkal mosaznými činely, jež třímaly jeho rozpažené ručky).

 

     K bohaté, samozřejmě nezávazné prohlídce lákal hospodyně obdchodník bosenského původu který nabízel galanterní zboží, břitvy, nože (značky Sarajevo), mýdla , foukací harmoniky. Celý svůj krámek nosil zavěšený na pantech před sebou na břichu, sám v bosenském kroji s fezem se střapečkem na hlavě. (Po staroslovanském mravu každému tykal. Zvláštností těchto obchodníků bylo, že své tovary značně přeceňovali. Naši lidé ono tajemství znali a tak "nekřesťansky" smlouvali a smlouvali. Až posléze často "za babku" koupili. Smlouvání hanbou nebylo, protože braťko s tím vlastně počítal.)

 

     Brusiči. (Šléfíři) Jezdil obyčejně s trakařem a svojí družkou spolu podnikatelkou, která zašívala a spravovala deštníky - parazóle. Obyčejně před hospodou rozložil svoje nádobíčko, kde nejdůležitějším byl brus, který poháněl šlapáním jednou nohou obdobně jako šicí stroj. Nůžky, nože, břitvy s rozmáchlým gestem přikládal k točícímu se brusu, na který z nádoby nad ním kapala  pořád voda. ( O někom, komu "jela huba až se od ní prášilo" se říkalo, že mluví jaké šléfíř.)

 

     Doškaři. Jedním z řemesel bez kterých se neobešla žádná venkovská stavba v brněnském okolí byli také doškaři. Ještě před uložením na střechu se sláma "impregnovala". Namáčela se do jílové kaše, až se řádně napojila a potom se po široké desce tahaly došky na střechu. Hřeben té slaměné střechy se jmenoval "kalenice". (Tyto zodpovědné práce konali jen odborníci a jedině jim se "tažení" došků svěřovalo. I oni bývali při své práci dost často nakaleni, a nelze se tomu divit, protože tažení se provádělo až po vymlácení obilí, z nové slámy a to už bývalo dost chladno. Kal i došky bývaly studené a bylo proto nutno "hltem" kořalky se přičinit o udržování temperatury proti nastuzení.

 

     Mezi ještě nedávno provozovanými řemesly jsou i některá, na kterých se přiživovali  příležitostně - sezonně - třeba i sedláci nebo jejich nádeníci. V zimě při silných mrazech jezdili sedláci na fůrverk k řece, protože tam měli pro ně práci ledaři. Pivo muselo být i v létě dobře vychlazené a  hostince na to byly připraveny - v hlubokých sklepeních se skrývaly místnosti plné ledu, který v zimně doplněn přes léto pomalu odtával. Výdělek byl slušný, navíc koně v zimě docela odpočatí dostali pořádně zabrat. (Někteří ledaři užívali k dělení ledu kromě velkých sekyr také silné ocelové pily. Získaným ledem plnili prostornou jundrovskou lednici, jejíž dvojité dřevěné stěny byly vyplněny popelem).

 

    Pískaři. (Velice výnosnou živností bývalo pískařství. Nevyčerpatelný zdroj této živnosti (ještě před tím, než byla postavena Kníničská přehrada) býval na dně Svratky (Švarcavy). Byl to výborný stavební materiál, jejž potřebovali brněnští stavitelé ke stavbě soukromých budov a výnosných činžáků). Po řece se pomalu sunuly břichaté široké a mělké čluny, na kterých s nezbytnými dírovanými zahnutými lopatami na dlouhých tyčích pracovali pískaři. Spíš než lopaty to byly motyky, kde místo motyky byla děrovaná lopata. Táhli je po dně a když byla lopata plná,vysypali ji do člunu. Povozníci přijížděli na břeh na příhodné místo - na štont a odtud písek rozváželi po stavbách. Koně se

zapřeli do chomoutů, kola pod těžkým nákladem mokrého písku zapraštěla a vůz za mohutného povzbuzovaní vyjel na cestu na břehu. (S pocitem hluboké nelibosti vzpomínám na utrpení ubohých koní, které stavitelé svým často surovým pacholkům svěřovali. Štompil, kopec u Čichnové, svah u horní kapličky v Žabovřeskách do Tábora, to bývala místa, která u některých koní budila přímo hrůzu a jankovitost. Co ran a surového bití zakusila ta ubohá zvířata, která vlastně nejvyšší měrou přispívala k obohacování svých majitelů. Málo bylo těch pacholků, kteří spřáhali na úpatí těch svahů koně do čtveřic a umožnili jim tím způsobem snadněji náklady vzhůru dopravovati).

     Zbývá jen dodat, že hospodáři se ke svým koňům chovali skoro všichni jinak, protože koně byli nejenom nutná podmínka k obdělávání půdy, ale byli chloubou a vizitkou každého dobrého hospodáře. Sami koně - to by mohla být samostatná kapitola. Dobře věděli co je čeká, každý měl svou vlastní osobnost a charakter, znali cesty a nejednou se stalo, že přivezli domů zraněného hospodáře sami. I když daleko častější byly případy, že takto dovezli před rozdurděnou hospodyni jejího muže přímo z hospody.

 

 

     V 19. století selská stavení v Komíně vypadala podobně: základy z lomového kamene (z některého místního lomu, zdivo s nepálených cihel kotovic z místní cihelny. I půdorysně  si byly statky podobné: na náves do dědiny v uliční frontě předsíň průchozí až do dvora a průjezd s vysokými vraty oddělovaly část obytnou od užší části ve které byly komory. Ve dvorním křídle byly chlévy, před kterými po celé délce byly "náspija"(na nimi často holubníky), s druhé strany hnojník s jímkou na močůvku. Průjezdem se přes dvůr jezdilo na zahradu, kde na konci přístupná z humen stála stodola. Domy tvořily souvislou uliční frontu, ve vysokých sedlových střechách se skladovalo především seno, sláma byla hlavně ve stodole. Na štěstí pro komínské stavebníky byl stavební materál, jak kotovice, tak kámen k dostání přímo v místě.

 

     Cihelna byla obecní, železné formy razily do cihel monogram obce. (V létech okolo roku 1850 tam pracoval a hospodařil jakýsi Macínek. Ten i přes svou drobnou postavu dospěl do mužných let. Po celou dobu léta bývalo v cihelně tak pilno, že si musil přibrat pomocnou sílu. Býval to obyčejně starý Mlaskač, který přilnul k dobráckému Marcínkovi svou plnou duší. Byla na ně pěkná podívaná, když podle taktu se starou písničkou na rtech rozšlapávali žlutavé těsto, jež jim jako žížaly provlékalo mezi prsty bosých nohou. V této práci neustali, pokud byly žížaly lámavé. Počaly-li se však kolem prstů ovíjeti, byli jistí, že budou z těsta cihle bezvadné).

 

     Tady si zaslouží zmínky některé sezonní práce, které byly docela příjemné, protože se okolo scházela větší společnost. A protože to často byla společnost ženská, povídání nebralo konce ke všem vzpomínkám se přidaly i historky hodně strašidelné, takže se panímámy za tmy se rozcházejíce co chvíli ohlížely, jestli za se nimi podél domů v černočerné tmě neplíží upír nebo vlkodlak. Až do noci se dralo peří, panímámy se scházely ve větším počtu u vydrhnutého stolu na kterém se doplňovala hromada jemného husího peří. Stáda hus pásli přes rok děti hlavně na potoce pod rybníkem, který nepřežil stavbu sídliště. Zábava všech husopasů bývala všelijaká, od hraní karet až po první špásování s děvčaty. Ale husy pásly jenom děti. Na konci léta už nastalo husím mučení. Jemné peří se podšklubávalo, takže po takovém zásahu hejno vypadalo jako velmi zuboženě a křehčí husí nátury určitě trpěly komplexem méněcenosti. A co teprve když je těsně uzavřely do posady a dírkovaným trychtýřem do nich ládovaly kila "turkyně". Protože je nestačily spolykat, tak hospodyně jednou rukou posunovala objemná sousta rukou po krku až k husímu žaludku. Ale jaká to byla pochoutka, pečená husa a husí sádlo s husími játry na chlebě!

     No a samozřejmě pytle peří, které se dralo dcerám do výbavy, do duchen a polštářů. Když dračky dokončily svoje dílo, býval "dóděrek"- na stole plno koblih, koláčů, jídla, čaj s rumem i bez něho,

zábava se protáhla až do noci, protože ženským nikdy nestačil čas na to aby si řekly všechno, co měli na srdci a hlavně na jazyku. (Vždy večer dostavily se dračky do příjemně vytopené seknice, zasedly ke hrubému stolu, vydíraly po hrstce kypré peří, jež hospodyň občas sbírala a ukládala.

Pápěří se házelo pod stůl. Při draní se povídalo, zpívalo, klevetilo, kula ženská obecní politika…).

 

     Kromě podomních obchodníků se čas od času zčistajasna objevili jako s nebe spadlí návštěvníci, kteří nebyli přijímáni veškerým obyvatelstvem s potěšením.

 

      Cikáni. Sotva se objevili, už utíkali děti domů s tou neblahou novinou. Komory se zamykaly, slepice a husy sháněly domů za plot a všichni měli přísný zákaz nikomu neotvírat. Nakonec

se dokodrcal i vůz s přepestrým nákladem hlučných černovlasých ženštin ohnivých pohledů.

 Utábořili se za dědinou a tak jak se objevili, tak zase zmizeli. Nebyli jen ti chudí, konští handlíři a kotláři se uměli v obchodě otáčet a ze staré herky před koňským trhem dokázali vydolovat poslední zbytky energie a ušlechtilosti, takže dobře prodali. Jak dlouho účinky jejich mastiček účinkovali – to bychom se museli zeptat napálených kupců. V komíně se žádná rodina Cikánů neusadila, v sousední Bystrci jedna ano. Živili se košíkářstvím.(Kdysi přistihl bystrcký občan starého Daniela na louce, jak mu ořezával vrbové proutí. Sedláček jej pohnal k rychtáři, který mu uložil pokutu 2 zlatých. Daniel slíbil, že se polepší a pokutu zaplatí. Propouštěje cikána pohrozil mu prstem a pravil:“Hlavně Danieli abys nechodil na cizí proutí!“ Cikán se na něho tázavě podíval a zabručel: „A z čeho mám prosím pokutu zaplatit?“

Cikánky z danielova rodu stávaly modelem malíři Obrovskému.).

 

     Žebráci. Byli to většinou staří známí, kteří obcházeli čas od času celou dědinu a byli vděční i za kus chleba, polévku, nebo přespání na slámě. Pravidelně se objevovali o poutích a hlavně v den výplaty v brněnských továrnách, protože i v Komíně byli dělníci. Měli už svoje pevné stanoviště a zdálky vítali příchozí hraním na vergl

(flašinet). Jiní hráli na harmoniku, dokonce i na jakousi harfu. Někteří z nich byli skutečně tělesně postižení a nemohli se živit jinak.

(Protože mívali krajíčků chleba někdy i hodně, stávalo se, že ti lehkomyslní je nechávali za hlt kořalky v putykách židům, kteří tím chlebem krmili buď drůbež nebo i prase).

      Kromě žebráků bývali v Komíně i t.zv almužníci, kteří za drobný peníz z kostelní nadace uklízeli v kostele i okolo, odhazovali sníh před farou, také předříkávali motlitby v kostele před bohoslužbou. (Takoví jsou kupodivu v Komíně dodnes).

 

     K životu vesnickému - a Komín zemědělskou vesnicí byl vlastně až do 70.let minulého století patřilo množství církevních svátků, poutě, hody, dožínky, bálů a všeliké další různé zábavy.

      Byly vítanou příležitostí pro putující umělce a všech druhu.

 

Komedianti přijížděli v malovaných maringotkách tažených koni. Provazochodci, žongleři, cvičená zvířata, hrůzostrašné cviky na rozkývaném vysokém stožáru přitahovali nejenom děti, ale všechny zvědavce nejenom z Komína.

 

     Živé obrazy byly vlastně krátká divadelní představení, k nimž přibírali potulní umělci pro nedostatek vlastních herců také dospívající místní mládež. Mívali k těm hrám pěkné obleky, které šily ženy nebo dívky těchto umělců. Hrávali hlavně: Jenovéfa, Král a uhlíř, pašijové hry, někdy byli pouze částí cirkusového představení.)

      Komedianti s pimprlaty - obsadili obyčejně sál některé hospody a sezvali všechny na představení, kde se největší oblibě těšil Kašpárek, Škrhola a všichni rohatí. Děti na zemi, dospělí na lavicích za nimi sledovali nevídanou podívanou, kde kromě pohádek a kusů historických se předváděly i zlidovělé hry velkého Šekspíra.

 

Dudáci. Malebná skupinka tří hudebníků z Dalmacie , dva pískali klarinety, třetí hrál na dudy a buben. Dnes bychom řekli multiinstrumentalista, protože na buben umístěný na zádech tlouk paličkou připevněnou na lokti, a to ještě obsluhoval činely a triangl! (To bylo zařízení, které obsluhoval šňůrkou připevněnou k noze). (Někdy vodívali brumlavého tanečního medvěda nebo dovádivé opičky. Pod modrou pelerinou míval jeden z nich pytel do něhož ukládal nepeněžní  dárky. Také velbloudáře bylo někdy možno spatřit a odvážní naši kluci směli se na pohyblivém hřbetě trpělivého korába pouště povoziti).

      Komedianti a všelijací šauklíři zůstávali v dědině aspoň týden a hned se okolo nich točila mládež, která vždy obdivovala volnost, dálky a dobrodružství. Přinášeli sebou  nepoznaný a proto tajemný způsob života, který neměl pevný řád neměnných povinností a celodenní práce.

      Po tu dobu jejich děti chodili do komínské školy a nikomu nevadilo, že sotva četly a psaly, protože o přestávkách nebo i místo tělocviku předvedli salto nebo pár nevídaných cviků a získaly hned všechen obdiv. Komediantští kluci kouřili, mluvili jinak, jaksi dospěle a jejich dívky s hlubokým a tajemným pohledem zmámily nejednoho sedláckého synka, kterému se potom ani nechtělo vstávat na roráty k ministrování a u vidlí často zastal se zasněným pohledem, dokud ho někdo nepohnal k další práci.

 

     Ale v Komíně, tak jako na každé moravské vesnici bývalo v průběhu roku veselo často, ale to už je jiná kapitola.