Knínická přezviska

Knínická přezviska-úvod

Knínická přezviska-úvod

Přezdívky dědin a jejich obyvatel na tišnovsku

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Knínická přezviska-úvod

Rostislav Vermouzek 1974:

...jednotlivým rodinám dávali rozlišovací pojmenování, přezviska, kterým se v Knínicích říká přezdiska...

Rok 1914. Rybník býval v místě dnešního pomníku padlých ve 2. svět. válce

V jihovýchodním cípu bývalého okresu Tišnov leží prastará osada Moravské Knínice, na jenímž katastru se nacházejí pozůstatky mnoha dávných kultur.

V historické době patřila tato ves k zeměpanskému hradu Veveří jak dokazují historické záznamy i jméno Knínice, jež je odvozeno od kněhyně - kněžny.

U Veveří byly celkem tři osady s tímto pojmenováním: Moravské Knínice, jež se v minulosti často nazývaly Velké Knínice na rozlišení od Malých Knínic neboli Kníniček, které stávaly na levém břehu řeky Svratky a byly zatopeny brněnskou přehradou, a Veverské Knínice, které se původně nazývaly Německé Knínice, patrně proto, že její původní obyvatelstvo bylo v době kolonizační rozmnoženo o cizí osadníky.

Počátky Moravských Knínic sahají hluboko do minulosti, nejstarčí částí osady je tak zvaný ,,Kout". Jsou to obytná a hospodářská stavení, zbudovaná na čtvercovém půdoryse na severo východním úpatí kopce Strážného. Uprostřed původního sídliště byl vydatný pramen vody, vchod do vísky uzavírala osamělá chalupa, ve které bývala v pozdější době kovárna.

Když se rozpadla veverská velkofarnost, byl v Moravských Knínicích založen kostel. Protože pro něj nebylo místa uvnitř sídlište, byl vysunut na malý pahrbek před vchod do původní osady a vesnice byla protažena někdy v době kolonizační na dlouhou ulicovku se širokou návsí, které se říká ,,Dědina".

Tendence uzavření rozrostlé osady však byla zachována, neboť poslední statek ve vsi byl postaven napříč široké ulicovky a zužoval vchod, jenž byl patrně uzavřen plaňkovým plotem a branou o jejíž obsluhu se staral obecní postýř, který bydlel v pastoušce naproti poslednímu gruntu. Za bránou osada končila, proto se této části vsi říká ,,Na konci". Rozrostlé dědině nestačil ovšem jeden vchod, přibyly další dva u kostela, kde se u výjezdu z původního sídliště dělily cesty do tří polních tratí. Jedna vedla nahoru k jihu, druhá dolů na sever. Také tyto vchody byly uzavírány branami. Dokazují to podnes užívaná pojmenování: jižní části vsi se říká ,,Vrchní bránka", ulice na opačném konci se jmenuje ,,Spodní bránka". Zprávy o uzavírání dědiny se zachovaly v úplném podání dodnes. Josef Večeřa, narozený asi r. 1845 vyprávěl, že brány na výpadových cestách z dědiny se na noc zavíraly a ten, kdo se opozdil a chtěl do vsi, musel bušit na bránu, aby přivolal ponocného, který v noci hlídal dědinu před zloději a ohněm.

Uzavíraná část dědiny je feudální vesnické jádro, které čítalo asi 50 domů. Jeho obyvatelé byli zemědělci, kteří obdělávali značnou část katastru, jež patřil k největším na bývalém Tišnovsku, měřil 1278,55 ha a sahal až k řece Svratce. Vesnice žila svým životem, rody se rozrůstaly, uzavíraly se příbuzenské svazky, vymíraly a byly doplňovány novými osadníky, kteří přicházeli nebo se přiženili většinou z ostatních dědin veverského panství.

Konzervatismus, podmíněný zemědělskou prací, i nové myšlenkové proudy, před kterými se ani Knínice neuchránily, vytvořily svérázné prostředí a osobitý způsob života, jenž si vynutil praktické formy pro usnadnění styku knínických obyvatel.

Základním kmenem knínických obyvatel byly rody Kučerů, Malých a Večeřů. Když se jejich příslušníci rozmnožili, stala se orientace v dědině velmi nepřehledná a proto si osadníci vypomáhali tím, že jednotlivým rodinám dávali rozlišovací pojmenování, přezviska, kterým se v Knínicích říká přezdiska. Uchovalo se jich dodnes množství, nejvíce je jich pochopitelně koncentrováno ve staré části vesnice, jež má také nejnižší domovní čísla.

Konskripce, provedena v roce 1771, začínala ,,Na konci" číslem 1 a končila číslem 52 na protější straně též ulice. Tato řada je ovšem přerušena vyššími popisnými čísly, jež se sem dostala po číslování tím, že některé grunty byly rozděleny na dvě stavení nebo byly zastavěny proluky mezi domy. K tomuto původnímu jádru přibyly později ostatní části vsi, především obě Bránky a stavení, jež stojí Na konci, ,,za dědinou"...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

...A nakonec důvod k přezdívkám. Již na počátku jsem zmínil,že v dědině bylo několik velmi početných rodin. Nejvíce bylo Kučerů, 24 rodin, za nimi následovali Malí - 10 rodin, v obci bydlelo dále 9 rodin Večeřů a 9 rodin Helánů. Bylo to celkem 54 rodin, to jest přibližně 25% všech rodin podle dnešního stavu a 30% podle stavu před 40 lety. Při tomto jmenném rozvrstvení obyvatelstva nebyla bez přezdívek možná uspokojující orientace.

Dnes už knínická přezdiska jen dožívají. Patriarchální řád dědiny byl rozrušen již za první republiky, hlavně však za protektorátu a po něm, kdy spousta lidí odešlo ze zemědělství pracovat do továren, do obce přišlo mnoho nových lidí, jež se s ní často ani nesžili a nepotřebovali znát její obyvatele, tím méně pak jejich starodávné přezdívky.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Přezdívky dědin a jejich obyvatel na Tišnovsku

Až do druhé světové války přežívaly v některých vsích na Tišnovsku přezdívky pro jednotlivé vesnice a jejich obyvatele.

V mnoha případech se o ně lidé nezlobili, brali je na vědomí s mírným humorem a sami jich užívali, jinde však je považovali za hanlivé a bývaly k vůli nim mrzutosti, zejména mezi osadami, které spolu sousedily a jejichž obyvatelé přicházeli často do vzájemného styku.

      Tak tomu bylo mezi městečkem Kuřimí a dědinou Moravskými Knínicemi, která byla do Kuřimi přifařena. Kuřimáci říkali Knínickým Taliáni, ti zase Kuřimským Rusi.
      Kdy a jak tyto přezdívky vznikly se mi nepodařilo zjistit, vím jen, že se o ně jak obyvatelé Knínic tak Kuřimi zlobili a svoji nevůli dávali nejrůznějším způsobem najevo. Ke střetům docházelo nejčastěji mezi mládeží mužského pohlaví školního a poškolního věku. Nenapadali se jednotlivci, ale hloučky, v nichž se nenávist vystupňovala davovou sugescí. k vytváření vícečlenných skupin odpůrců docházelo při tehdejším způsobu života jen v neděli dopoledne, kdy chodili Kníničtí dospělí i mládež do Kuřimi do kostela, ponejvíce na hrubou mši, Před začátkem bohoslužeb, kdy se účastníci scházeli ke kostelu jednotlivě, k incidentům nedocházelo, vášně se rozněcovaly až během služeb božích, kdy se kluci z Knínic stahovali do houfu na jedné straně kostela, Kuřimští na druhé a vrhali na sebe nevraživé pohledy. Podnětem k přímému nepřátelství byla šeptem vyslovená nadávka nebo špendlík, kterým píchl některý kluk příslušníka protějšího tábora do kypré části těla.[/]
      Jakmile bohoslužby končily a kaplan nebo farář řekl "Amen", vyhrnuly se nepřátelské houfce velmi rychle z kostela, knínická mládež úprkem, aby jí Kuřimáci nezatarasili ústupovou cestu k domovu. Jakmile zahnuli odpůrci za roh zámku, kam nebylo od kostela vidět, vzplanuly vášně. Začínalo se obvykle urážlivými říkankami, Kuřimští pokřikovali na Knínické:

"Taliáni, kdu vás chrání,
čert na peci
v rokavici."
Kníničtí s řevem odpovídali:
"Rusi,
kdu vás nusí,
čert v petlíko
na hřebíko "

Pak už jen stačilo slůvko či výhružný pohyb a začalo lítat kamení, posbírané po silnici. Pod jeho sprškou se dávali Kníničtí, jímž se běžně říkalo Kyničáci, na ústup a útěk a kuřimští kluci je hnali až za pivovar.

      Je zajímavé, že přezdívkou Taliáni se označovali i obyvatelé vesnice Sentic. Říkali jim tak ponejvíce lidé z Čebína, mladí i starší. Vazby a střetnutí tu bývaly obdobné jako mezi Kuřimáky a Knínickými: Sentice byly totiž přifařeny do Čebína a styky, i když nebyly tak časté, jako mezi Knínicemi a Kuřimí, tu existovaly.
      Nepodařilo se mi zjistit, jak staré jsou přezdívky Taliáni, domnívám se však, že pocházely z období těsně před pivní světovou válkou. Tehdy se totiž stavěla lokální dráha z Kuřimi do Veverské Bítýšky a jak známo, dráhy stavěli po celé střední Evropě italští dělníci, Uplatňovali se zejména jako dovední kameníci. Nebyli jen italské národnosti, mnohý z nich byl Jihoslovan, ale byl zahrnut mezi Italy.[/]
      Pomocné zemní práce dělali na stavbě také příslušníci chudších vrstev z Knínic a Sentic a bohatí sedláci a lidé, kteří byli živi z půdy a na výdělek na dráhu nemuseli chodit, přezdívali těmto dělníkům Taliáni.

      Rázovitou vesnicí na Tišnovsku býval Drásov. Leží v Boskovické brázdě a obývali jej bohatí sedláci, kteří hovořili podhoráckým nářečím, v němž se vyskytuje kromě širokého hanáckého é (bél, byl) i záměna o v u a naopak. Vesnici se v místě a v okolí říkalo běžně Drásuv, a sedláci s koňmi zastavovali pud kupcem (kopcem) a točili se na poli na hóvratěch (úvratích).
      Snad pro těžké koně které tu sedláci mívali, se o Drásovácích zpívala písnička: Tutu je, tutu je, putěšení muje, a ta naša kubela, a ta paša kubela přiskakuje vuje. Přiskakuje vuje a zlamuje brca ... Pak tam bylo něco o srdci, ale to už jsem zapomněl.
      Pro rázovitou mluvu a proto, že Drásovští nešli daleko pro slovo a měli pádné pěsti, se jim říkalo po celém okrese Drásuváci-murdiáci (mordie = kletba).

Od Drásova bylo vidět vesnici Malhostovice a dědinku Nuzířov, schoulenou v kotlince pod zalesněným kopcem Brabinkou. z roviny vypadala velmi idylicky, připomínala vesničky Alšových obrázků a svým poklidem jesličky ve vánočním kostele. To byl asi důvod, proč se Nuzířovu říkalo v okolních dědinách Betlém. Nuzířovští se o to nezlobili a nebo to nedávali najevo. Aby však zdůraznili svoji nadřazenost nad okolím, vyjadřovali se pohrdlivě o sousední vesničce Skaličce. Místo na Skaličce, či Skalici tam říkali na Caperně nebo na Caperni.

Další vesnice, která měla v této oblasti přezdisko, byla Závist. Ves vznikla někdy v 18. století kolem zájezdní hospody, která se nacházela na okraji černohorských lesů

v oblasti, jíz se říkalo Brlohy. v lesích kolem hospody se zdržovali loupežníci a ve Smolné knize města Velké Bíteše máme zaznamenáno v 16. století řadu přepadů na Brloze. Hospoda i pár domků kolem ní převzaly název Brloh nebo Brlohy a jejich obyvatelům říkali v okolí Brložáci. Přezdívka se vyslovovala s despektem, neboť lidé ze sousedních vsí podezírali Brložáky, že jsou spolčeni s lapky.
Název Brloh žil nejen v ústním užívání, ale i v úředních materiálech, v matrikách v Újezdě u Černé Hory je běžně psáno, že se to či ono dítě narodilo na Brloze. Na Müllerově mapě Moravy je vesnička Brloh pojmenována Maussfall, později se pro ni ujal dnešní název Závist.
Loupeže a přepady tu už dávno patří minulosti, ale kdybyste chtěli utržit pár boulí, stačí, abyste nazvali některého zdejšího obyvatele Brložák.

Na bývalé císařské silnici směrem od Závisti k Brnu leží vesnice Lipůvka. Původní sídliště se nachází v dolíku pod silnicí, ke komunikaci se postupně přesouvalo až zde byla zřízena přepřahací stanice c. k. pošty, která spojovala. Brno s Prahou. Pro poštu tu byla postavena velká budova se stájemi a nade vším vládl pan poštmistr Markocius. Na Lipůvce byla také fořtovna a přicházeli sem "lepší lidé". Snad některá z příslušnic fořtovy nebo poštmistrovy rodiny měla jméno Sylva. Lipůvská děvčata chodívala lépe nastrojená než selské dívky z okolí a říkalo se jim s posměchem a trochu se závistí Sylvy.

V sousedství Lipůvky se nachází vesnice Svinošice. Skládala se ze dvou částí, z původní osady, zvané Staré Svinošice a z dílu, který vznikl po roce 1784 rozdělením panského dvora. Tomu se říkalo Nové Svinošice. Byly osídleny kolonisty, jež sem[/] přišli z Čech, z končin ležících mezi Litomyšlí a Vysokým Mýtem. z dvorské půdy byla pro ně utvořena menší hospodářství a noví osídlenci se museli činit, aby se na nich uživili, Kromě tradičního obdělávání půdy přicházeli často s novými nápady a někteří z nich se hospodářsky vzmohli a předčili starousedlíky. Ti se na ně dívali s despektem a trochou závisti a přezdívali jim "Češi kolenatí".

Další vesnice na Tišnovsku, jejíž obyvatelé měli přezdívku, byly Jinačovice. Říkalo se jim Drndoláci. Psal jsem o tomto výraze na ZMK ČSAV a domnívám se, že původ přezviska můžeme hledat v německém výraze Dirndl = ženský kroj, neboť jinačovské ženy, mladé i staré, chodily jinak oblečeny, než ženské v okolních vesnicích. Také obyvatelé sousedních Rozdrojovic měli přezdívku. Říkalo se jim Zmoláci. Hanlivý název povstal nepochybně z toho, že vesnice leží v dolíku, který zabraly grunty, a chalupníci a domkaři si mohli stavět obydlí jen ve svazích nebo výmolech mimo starý areál obce, ve zmolách, odtud přezvisko.

Velmi zajímavou přezdívku mívali obyvatelé vesnice Chudčic. Říkalo se jim Čučkaři, Kde přišli k tomuto pojmenování není známo, zdá se však, že je ize hledat v dialektu, který se trochu lišil od okolních vesnic. Tam se Chudčicím říkalo Chočice; jejím obyvatelům Chočičáci, Sami rodáci však říkali své vesnici Chudčice, sobě Chudčičáci, přičemž vyráželi zvláštním způsobem souhlásku d, takže se název rozlomil na dvě části. v obci se také neměnilo důsledně u na o a naopak a určité výrazy se vyslovovaly "pansky", to jest[/] spisovné, mnohdy správně, jindy chybně. Příčiny těchto jazykových změn můžeme hledat v tom, že všichni muži z Chudčic, kteří neměli dost půdy, jež by je s rodinami uživila, byli zedníky a pobývali od jara do zimy přes celý týden v Brně na stavbách. Tam pochytili trochu spisovné češtiny a přenesli ji do své dědiny. Jednou z nesprávností, kterou můžeme přičíst tomuto vlivu, byla chybná substituce u za o, a to ve slově čočka - čučka, a odtud název Čučkaři. Slýchal jsem tento "panský" výraz jako chlapec i v Moravských Knínicích od výrostků, kteří přičichli k městu a chtěli to dát odlišnou mluvou najevo. Chtěl-li někdo Chudčičáky pozlobit nebo dopálit, pokřikoval na ně: "Čučkaři, kdo vám kaše navaří".

Chudčičtí "Čučkaři" měli spád do Veverské Bítýšky. Býval to městys, jehož obyvatelé se živili nejen zemědělstvím, byli tu i řemeslníci a řada obchodů, dva mlýny, továrna na zpracování kaolinu, sídlo živnostenského společenstva a již před první světovou válkou měšťanská škola. Byl tu i čilý spolkový a kulturní ruch a zvlášť slavné občanské bály. Na ty chodili všichni zámožnější řemeslníci a honorace, panští úředníci a lesníci z hradu Veveří, pan poštmistr a celý učitelský sbor - samozřejmě ve slavnostním odění, ve fracích. Přišli i lidé z Chudčic, ale Bítešským se nemohli rovnat ani postavením ani oblečením. Proto jim chudčičtí říkali s trochou pohrdlivé závisti frakaři.

Také vesnice Lažánky u Tišnova měla přezdisko, na rozdíl od Lažánek u Blanska a Lažan u Lipůvky se jim říkalo Vápenné Lažánky nebo Vápenné Lažany.
Jak pojmenování jasně říká, je pojmenování této vsi odvozeno od vápna, které tu jako obchodní artikl pálili od nepaměti

místní sedláci a rozváželi je "po světě", to jest po Českomoravské vrchovině, kde je většinou v drobném rozprodávali. Vápno prý se na prodej pálilo v dědině v malých pecích již od roku 1711, pro domácí nebo vrchnostenskou potřebu jistě už před tímto datem. Obyvatelům Lažánek se přezdívalo Vápeníci či Vápeňáci a v okolních dědinách se o nich zpívala s trochou posměchu píseň: Jedou, jedou vápeníci, od Lažánek po silnici. Vápeníci, co děláte, máte koně, neoráte.
Píseň měla mnoho slok a je zajímavé, že ji zpívali i Lažanští, na rozdíl od ostatních s hrdostí a pýchou, neboť pálení vápna přinášelo do vesnice peníze.

Poslední dědinou z popisovaného okruhu, jejíž obyvatelé měli přezdívku, byl Čebín. Obyvatelům se říkalo Syslaři. Vysvětlení tohoto pojmenování se dá odvodit z místních poměrů. v Čebíně je starý kostel, zasvěcený svatému Jiří. Jeho svátek připadá na 24. dubna a říká se o něm přísloví: "Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři." v Čebíně kromě této havěti vylézali ze svých děr také sysli, jichž bývalo na mezích, zejména však na travnatých svazích Horky, Kamínky a Čebínského kopce velké množství. Obyvatelé okolních vesnic pomlouvačně tvrdili, že je Čebíňáci chytají a mají je o hodech, to jest v neděli po svatém Jiří, k obědu. Nevím, zda to byla pravda, jisté však je, že se Čebínští o svoji přezdívku nezlobili a na hody, které bývaly první v kraji, zvali mnoho hostů. Přicházelo sem zejména hodně mladých lidí, byla tu jakási první jarní přehlídka dívčího oblečení. Ve všech hospodách hrála muzika, tancovalo se a u Machatků měli v sále nad hudebníky pověšenou klec a v ní živého sysla. Rostislav Vermouzek[/]